Tak konečně, po 57mi dnech má být dnes v noci minimálně do 01:00 oprvdu jasná obloha, žádné možná polojasno. Letos jsem ještě montáž a vůbec celou sestavu nestavěl, tak nevím, zda to ještě budu umět. Ze zvyku vyrážím na Šumavu, ačkoli tuším, že sníh zamezí přístupu na několik míst. A je tomu tak, na obvyklé odbočce je sněhu tolik, že jí nejprve úplně přehlídnu a po návratu naměřím výši závěje nad horní hranu zrcátek auta. Blížím se tedy k místu, které bývá obvykle alespoň trochu protažené a je takovým přístavem jistoty v nepřízni sněhem pokrytých a nedostupných cest, luk a polí.
Na danou lokalitu vede cesta s vyjetými kolejemi a nejprve je mírné stoupání a pak mírné až mírně větší klesání. Pro jistotu raději zastavuji hned kousek po přejetí bodu zlomu v mírném klesání. Abych se nedostal do problémů. Jdu situaci obhlídnout s baterkou. Lepší místo široko daleko není, ani na otočení se, ani na průjezd – koleje jsou vyšší a vyšší, tak si raději vyhrabu kus místa stranou, abych se otočil a vytvořil si pozici pro bezpečný odjezd. Ejhle, nic. Nejede to. Tedy auto se posune sice asi 5cm zpět (couvám), ale pak hrabou všechna 4 kola a nejede to. Ani dopředu, ani dozadu, nikam. Koleje kolem kol jsou tak 20cm (světlá výška mého nového astro-vozu jen cca 17,50 cm). Ono by to nevadilo, kdyby se jednalo o čerstvý prašan, sníh, který se snadno zamete pryč. Jenže okolí vyjetých kolejí je zmrzlé a bohužel a především středový pruh také.
První vyprošťovací pokus neprošel. Druhý už musí být „na jistotu“. Velkým hrablem musím udělat místo kolem auta, abych se pod něj vůbec mohl dostat. Malou lopatkou kutám pod autem vepředu, vlevo, vzadu, vpravo a tak několikrát dokola, co nejvíc sněhu pryč. Občas to beru velkým hrablem. Další vyprošťovací pokus opět nic, nula, ani pohyb. Po hodině námahy začínám být unaven a myšlenky, že ještě dnes neco vyfotím se začínají vytrácet. Musím se napít čaje z termosky pro zlepšení nálady. Volat pohotovost či shánět traktor někde na samotě se mi nechce, musím se z toho přeci dostat sám, to není možný jinak. Přemýšlím co teď. Jediné, co mě napadlo je nastartovat motor, aby svým teplem pomáhal rozmrazit sníh pod přední nápravou, která se zdá být kritická. Po 2 hodinách cítím, že to pomáhá. Kutám a kutám. Válím se ve sněhu hlava nehlava, lezu pod auto (hlavně aby se nesesunulo a nepřimáčklo mě k ledu) ze všech stran kolem všech kol a kutám především pod nápravami a podvozkem (kam se navíc hrozně blbě dostává). Venku je krásně, jasno, teplota -14°C.
Všechno musí pryč, ale ne pod koly, ale pod nápravami
Další pokus je lepší, mírný pohyb 5cm dopředu jde a 5cm dozadu také, ale nic z toho, tak zkusím dát plný rejd kol doleva a trochu na to šlápnout, čímž poskočím pár desítek centimetrů z nejhoršího dopředu a pak už jen opatrně vycouvám. Kdo by to byl řekl, že na tak nevinně vyhlížejícím místě může člověk uvíznout i s náhonem na všechna 4 kola. Prostě koleje jsou past, především pokud střed je zledovatělý a pak už nezbývá než traktor nebo mít s sebou pomocnou pracovní sílu, nebo zvedáky či jiné technické vymoženosti.
Takže na Šumavu jsem dorazil v 17:42 s tím, že od 19ti bych rád fotil. Teď je 21:00, mám úplně mokrou bundu a všechno zamrzlé, rukavice nepoužitelné, násadu od hrabla zlomenou, velkou maxi-baterku vybitou (došlo na svícení náhradní baterkou střední velikosti), od malé lopatky zničené ruce skoro do krve a hlavně jsem totálně fyzicky vyčerpán (to je tím, ze astronomii jsem podřídil úplně vše, už nedělám žádný sport a v práci jen sedím na zadku). K tomu 9 zmeškaných volání (několik přijatých od kolegů astrofotičů, kteří již dávno někde po ČR fotí) a SMSky (jedna mě žádá o změření oblohy SQM-Lkem). Měřicí přístroj pochopitelně nemůžu najít pod tunou harampádí v kufru, ale nakonec najdu a naměřím v zenitu 21.02 v čase 21:20. Vzhledem k okolnostem (musím ráno na úřad, kde mám domluvenou schůzku), zejména značnému vyčerpání se rozhoduji jet domů s prázdnou. A to jsem si chtěl po vyproštění alespoň vyfotit zapadající Měsíc s Venuší, jenže oba už dávno „spí“.
The truth is out there aneb volne přeloženo - pravda neexistuje 
Je to tedy moje blbost, takhle promarnit příležitost k focení, takže objekt co jsem chtěl fotit již letos nenafotím. Snad příští rok (loni to taky nevyšlo). Inu, ne každý den je posvícení. Kdybych zůstal doma (bylo nakonec jasno i u nás), ušetřil bych 6 hodin času a ještě něco nafotil (SQM-L 20.47), jenže já chci i pro H-alfu ty nejlepší podmínky (tu nejlepší oblohu).
v zime je dobre predsa so sebou nosit kovove platy, dostatocne dlhe, priviazat ich za auto a vlozit pod kolesa.. to auto pomoze sa rozbehnut.. na suchom povrchu zastavis, platy odviazes, odlozis a ides dalej normalne.
Nazdar Pavle
Až do tejto chvíle som si myslel, že niečo také sa môže stať len mne. Vidím, že príroda má zmysel pre rovnováhu a útrapy dokáže rovnomerne rozdeliť medzi všetkých. Teda do určitej chvíle. Keby si mal naložené „astrokrámi „minimálne na Audi Q 7, tak ako všetci normálni astrofotografi, tak takéto problémy by si určite nemal………. !!!!!Ale rozumiem tvojej odhodlanosti získať H alfu najvyššej kvality. Prosím ber tento komentár s rezervou , ako prejav spolupatričnosti so všetkými šialencami, ktorí sú ochotní prežiť presne to, čo opisuješ v svojich zážitkoch. Nie všetci o tom píšu a pri tom majú niekedy aj hrôzostrašnejšie zážitky. Pavle, z pohodlia svojej hvezdarne a prístroja LX 200 GPS ,kde môj jediný problém je nájsť vypínač na stene, prajem vela tvorivých zážitkov. Ver, že viem čo prežívaš pri svojich výjazdoch. Keby ťa to nebavilo, nerobil by si to. Vela síl do ďalšej práce praje Robert