Zima je tu. Všude sněží, je kalamita, mrzne. Předpovědní modely počasí se liší kus od kusu (sleduji jich celkem 5) a to tak, že značně. Kolem 20:45 činím rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že astrokrámy mám již v autě na výjezd připravené a nová předpověď říká, že nakonec by dnes v noci mělo být mnohem lépe než zítra v noci, vyrážím. Takto odvážné rozhodnutí, na poslední chvíli, obvykle nedělám – nemám tolik odvahy riskovat.
Plán je jasný – jet na jih, tedy směr Šumava. Pochopitelně mi v nádrži musí zrovna teď chybět dostatek pohonných hmot pro celonoční topení a vyhrabávání se ze závějí, takže se zdržím tankováním benzínu u té nejdražší pumpy v plzeňském kraji. Na místo, stále stejné a pokaždé jiné (prozkoumávám systematicky oblast o rozloze cca 5×5 kilometrů), dorážím kolem 22:30. Vzhledem k okolnostem, kdy jsou všude metrové závěje se pokouším dostat k místnímu JZD, kam se zdá je cesta protažená. U kravína (což se pozná nejlépe podle bučení krav) zastavuji a jdu se s lampou projít kousek dál do zatáčky prozkoumat terén. Po několika metrech narazím na drát, který si bodnu do nohou, protože není vidět. Uff, jestě že jsem tudy nejel autem, to by nedopadlo dobře.
Vracím se k autu a zůstávám na místě, kde stojí, protože je tam alespoň malý plácek, na kterém se přede mnou otáčel traktor – vidím stopy. Vzhledem k tomu, že je jasno (hurá, hurá, hurá) a já vidím hvězdy, nelením, vyndavám z auta hrablo a uklízím sníh, abych se měl kde otočit, protože cesta sem je jednosměrná a zárověň abych měl kam postavit montáž. Když vše vyložím a sestavím stativ pro montáž, zjišťuji, že mám auto postavené nešikovně výfukem k montáži a dalekohledům a navíc poměrně blízko. Takže přeparkuji, abych měl vůz připraven na odjezd a zároveň mohl dobíjet externí astro-autobaterii přes upravené startovací kabely. Montáž ustavím přiměřeně do roviny a „zatluču“ celou svoji vahou do sněhu. Nasadím protizávaží, dalekohledy, vyhřívací pásky, připojím GPS jednotku k montáži, abych se nemusel zdržovat s nastavováním souřadnic polohy (a montáž si navíc sama zjistí přesný, „atomový“ čas). Zapojím ostatní kabely, počítač, napájení, vyhřívání, chlazení CCD kamery a jdu polárně ustavovat. Ejhle – je zrovna tolik kolik je – tedy po 23. hodině, kdy se mi „Polar Scope Illuminator“ (osvětluje matnici polárního hledáčku s indikací polohy severního pólu a pomocných hvězd, jejichž správná orientace – natočení – v zorném poli hledáčku a sesouhlasení s hvězdami na obloze zajistí korektní polární ustavení montáže) dostane do polohy, kdy se zarazí o základnu hlavy montáže a jsem tedy v troubě (v pytli), neboť jej nemohu natočit to správné polohy. Toto je konstrukční vada nového polárního osvětlovače, na který jsem měl v době svého nákupu smůlu. Dnes se totiž dodává mnohem kratší, který nemá toto omezení a rotuje komplet o 360 stupňů.
Prekérní situaci, jak ustavit montáž (což je pro fotografování základ) řeším metodou, kterou mě naučil kolega astrofotograf Pavel Vabroušek na naší expedici do Chile. Jenže ji mám naučenou a zmáknutou pro jižní polární pól a nikoli severní (zde jsem to nikdy nedělal), tak chvíli tápu a strávím s tím nejméně 30 minut! Vzhledem k tomu, že je hezky jasno a já bych měl už dávno fotit a ne si tady hrát s hvězdama a CCD kamerou a počítačem a točit šrouby všemi směry – za boha si nemohu vzpomenout, kterým směrem jsem točil posledně, než se hvězda pohnula tím, kterým směrem po obrazovce (ach ta skleróza), tak jsem už docela nervózní a přesto, že je venku kolem -12ti stupňů Celsia (slabota, doufal jsem alespoň v -18, když cestou bylo i -15), se začínám potit. Nějak to nastavím a uvidíme, zda s tím půjde fotit (jistota nulová).
Zapnu montáž, najedu na hvězdu, provedu synchronizaci s PC, připojím nově zakoupené automatické filtrové kolo USB kabelem (a ono funguje), zaostřím jeden dalekohled a jednu kameru, zaostřím druhý dalekohled a druhou kameru a zjistím, že tady něco nehraje 
. Objektiv pointačního dalekohledu je nějaký namrznutý. Nebliká mi totiž vyhřívací jednotka (vyhřívám objektivy dalekohledů, protože rosnice funguje jen chvilku a tady u nás v ČR, kde je velmi vysoká vlhkost vzduchu v podstatě po celý rok, je nutné vyhřívat v podstatě pořád). Suchý a čistý objektiv je základem pořízení kvalitních dat a to je cílem mého snažení. Jako první věc zkontroluji pojistku na kabelu, protože již jednou, kdysi, byla náprava tak závažného problému v podstatě triviální. A i tentokrát byla pojistka „v háji“. Jenže nebyla to náhoda, neboť i druhá pojistka se po zapojení přepálila. Zkusil jsem tedy třetí a díval se, zda vyhřívací jednotka blikne nebo ne. Blikla 3x a konec. Už jsem se tedy začínal smiřovat s tím, že dnes nenafotím vůbec nic, protože mi docházely pomalu náhradní pojistky a náhradní vyhřívání s sebou nemám . Nakonec jsem tak dlouho kroutil kabelem, až jsem našel správnou polohu, kdy ke zkratu nedošlo a vyhřívání fungovalo. Nedýchat, nekýchat, kabelu se nedotýkat.
Když už jsem tedy konečně začal hledat správnou kompozici objektu podle předlohy – podle snímku stejného objektu z 13./14.11., kdy jsem fotil H-alfu, všiml jsem si na severu temných mračen. Ted se zatáhne a já budu opravdu „namydlený“. Naštestí se mraky pohybovaly jen na severním obzoru a jen jednou, výjimečně, přes nadhlavník a objektu mého zájmu se nedotkly. Podařilo se mi tedy nafotit první hodinu (6×10 minut) expozic (kvalita FWHM 1.48 až 1.63), ale nějak se mi to nelíbilo. Zkusil jsem proto přeostřit metodou pokus omyl (pohnu kousek doleva a otestuji, pohnu kousek doprava a otestuji), protože Bahtinova maska u mě v poslední době selhává (mám pocit, že při undersamplingu – můj případ – není tak efektivním prostředkem pro precizní zaostření, jak jsem si doposud myslel). Takže po dvou cvičných, 30ti vteřinových expozicích jsem měl přeostřeno a další, 10ti minutová expozice už mela FWHM 1.22 (čím menší číslo, tím ostřejší snímek – menší hvězdy v obraze) s čímž jsem byl konečně spokojen. A tak jsem to nechal fotit co to šlo 
. Bylo kolem 2:30.
Vzhledem k mrazu jsem seděl v autě a topil si motorem a vyhříval sedačku. Dal jsem si bagetu koupenou cestou při zastávce u pumpy, horký astro-čaj z termosky (černý, silný, sladký, s citrónem) a několik astro-bonbónů, na které mě naučil kolega astrofotograf Pavel Böhm. Aby se neřeklo, že jsem líný, vyndal jsem z auta ještě obyčejný stativ a smontoval zrcadlovku a širokoúhlý objektiv, experimentálně zaostřil (automatika mi vzhledem k modifikaci fotoaparátu nefunguje) a pořídil dva záběry okolí pro dokumentaci tohoto výjezdu. Zároveň jsem změřil kvalitu (temnotu, jas) oblohy „jasoměrem“ SQM-L. Hodnoty se pohybovaly od 21.40 po 21.30 (vyšší číslo znamená lepší, tj. temnější oblohu), teplota stabilně celou noc kolem -12ti.
Astrofotografie v praxi, pohled na Orion.
Pak jsem si asi na hodinku zkusil lehnout v autě na zadní sedačky, ale byl jsem nervózní, zda už není obloha zatažená a tak jsem téměř oka nezahmouřil. Navíc mě probudilo pípání (spíš pískání) montáže, protože dojela do krajní polohy, tj. již nějakou hodinu za „meridián“ a tím bylo focení u konce, protože jsem neměl sílu na „meridian flip“ (přeložení montáže, nové kompozice, nové kalibrace pointace apod.). Sice bylo teprve 4:30 a mohl bych ještě hodinu něco fotit či testovat – například konečně změřit PE (Periodic Error) montáže, ale nějak jsem pozbyl síly a hlavně motivace. Celé tři hodiny dat (18×10 minut přes filtr OIII), z toho hodina horší a dvě hodiny velmi dobré, jsem považoval za splnění plánu a vůbec za zázrak. Navíc objekt, který jsem fotil (NGC2237, NGC2244) je dostatečně jasný na to, aby tam po 3 hodinách bylo něco vidět. Nafotil jsem tedy kalibrační FF (Flat Field) snímky a jal se uklízet astrokrámy zpět do krabic a kufrů a kufru auta.
Tuto noc jsem tedy fotil s kravičkama. Žádná sova nehoukala, ani šakal v dálce nevyl (asi na ně bylo moc zima). Zato kravičky v kravíně se tísnily a biologicky si topily a když má montáž pípala či motor vrčel, byly nějaké neklidné a bučením to dávaly najevo.
Kolem 5:00 jsem odjížděl z místa činu. Po asi 10ti minutách cesty, kdy jsem klesal do nižších poloh se hvězdičky náhle z oblohy ztratily a zbyla jen ošklivá oblačnost. Cestou z kopce se mi vyhnuly dvě srny – když jsem si jich všiml, byly již mimo mojí trasu (zrovna jsem se koukal, kolik je venku stupňů a kolik kilometrů mám již najeto). Pak jsem potkal ještě jednu dvojici malých, chundelatých, ale poměrně vyhublých srn – zajímavé, vždy chodí nejméně ve dvojicích. Tentokrát jsem stihl zabrzdit a úplně zastavit včas. Domů jsem dorazil v 6:30 a v 7:00 již ležel v posteli.
Poučení z tohoto výjezdu? Vozit s sebou vždy náhradní vyhřívání a mít připravený záložní plán, co otestovat, když mi k ránu zbyde hodina času a mám sestavenou techniku.
Související odkazy
Fotografie objektu v bicolor provedení
