28.12.2010 – ÚT/ST – Čbán

Jeden z mých největších problémů je neschopnost se rozhodnout, kam vyrazit za noční oblohou. A ne jinak tomu bylo i dnes. Nerad zbytečně riskuji (a čím jsem starší, tím větší míru jistoty vyžaduji). Předpovědi počasí se jako obvykle neshodovaly a tak jsem čekal doma až do 18ti hodin, na novou předpověď modelu ICM, která mě dosud nikdy 100% nezklamala. Nejnovější předpověď mi tedy potvrdila výjezd na sever, protože na Šumavu se „řítí“ vysoká oblačnost od západu.

Vyrážím v 18:20, venku je -12 stupňů Celsia a kupodivu jasno (hlavou se mi honí myšlenka, zda dělám dobře, když doma je jasno a já jedu pryč). K louce za obcí Čbán dorazím krátce po 19té hodině (cestou jsem minul jen jednu dopravní nehodu kamionu a tří osobních aut – byla přízemní mlha a mnoho lidí i dnes jezdí na letních pneumatikách). Louky bývají v zimě obvykle pokryté sněhem a ne jinak tomu bylo i zde. Zaparkoval jsem tedy poblíž hlavní silnice a šel se projít se svítilnou po příjezdové cestě. Z počátku si říkám „dobrý“, někdo tu přede mnou jel a jsou zde koleje. Později si říkám, že to tudy asi přeci jen nepůjde, protože bych auto „posadil“ na středový ostrůvek mezi vyjetými stopami. Ten byl totiž stále vyšší a vyšší, až jsem naměřil 31 centimetrů. Vyzkoušel jsem i okolní závěje, když jsem nedopatřením vstoupil ke krajnici a propadl se nad koleno. Po vyhrabání se a vysypání sněhu z boty jsem usoudil, že tudy dnes raději autem nepojedu.

Vzhledem k tomu, že hvězdy najednou zmizely (cestou jsem je ještě viděl), přichází v úvahu plán B a to prozkoumat příjezd na louku ze severu. Očekávaje problémy se sněhem jsem si doma nastudoval příjezd jinou cestou a teď byla právě vhodná příležitost zajet do obce Plachtín, odkud vede stezka lesem k naší oblíbené louce. Málem jsem se ovšem nedokázal ani vyhrabat z místa, kde jsem dočasně zaparkoval . Krásnou zimní cestou mezi vysokými smrky se spoustou sněhu všude kolem jsem dojel k „perníkové chaloupce“. Nikde žádná lampa, jen v oknech se svítilo. Dále byla cesta zrádná a raději jsem se vrátil – naštěstí včas – auto odstavil a vydal se ještě na jednu procházku se svítilnou v ruce.

Po zhruba půl kilometru jsem dorazil na očekávanou křižovatku cest a zároveň na okraj louky. Ano, s trochou štěstí by se zde dalo najít místo na auto i montáž, ale vyžadovalo by to hodně úsilí s hrablem v ruce a vyšší podvozek, abych sem vůbec mohl dojet. Obloha je stále zatažená. Vracím se zpět a hraji si na plnění bobříka odvahy, kdy si zakazuji svítit světýlkem a jdu hezky lesem po tmě. Jak jdu, přemýšlím o divoké zvěři a ze které strany mě asi tak napadne. Šustím nohavicemi a pode mnou křupe sníh. Začíná mě i trochu mrznout obličej (venku je -14 stupňů Celsia).

V autě si dávám večeři, bagetu, zakoupenou cestou. Nestihl jsem se totiž po práci ani najíst, jak jsem spěchal ven. Čekání je nuda. Naštěstí mám pár telefonátů s kolegou astrofotografem Pavlem Vabrouškem, který mě šokuje tím, že přijel ze severu k nám na jihozápad a je teď někde za Holýšovem (na trase Plzeň – Domažlice). Vzhledem k tomu, že můj limit byl překročen (čekal jsem do 21:15) jedu zpět směr domov. Nebyl bych to ale žádný dobrodruh, kdybych nezajel Pavla Vabrouška navštívit, když říká, že vidí Mléčnou dráhu, zatímco já vidím mlíko úplně všude (tedy vidím prd).

S trochou komplikací a zajížděk, protože pochopitelně v autě mapu ČR nevozím (stejně žádnou nemám), dorazím na cestu mezi obcemi Nemněnice a Černovice, kde Pavel fotí. S mým příjezdem má ovšem i on „po srandě“. Neodvažuji se hádat, čím to je, že se najednou i zde kompletně zatáhlo . Jelikož nejsem povahy škodolibé, nemám z toho radost. Pavel má s sebou připojení na Internet a letmý pohled na aktuální družicové snímky dává tušit, že dnes již jakákoli honba za oblohou nemá smysl.

Na rozdíl od Pavla to mám domů mnohem blíže (mám najeto jen 145km). Dobřany jsou posledním místem, kde i po mém příjezdu je opět vidět Orion, M45, Vozka, Blíženci atd., ale už i zde je půlka oblohy zatažená. Než uklidím astrokrámy domů, zatáhne se kompletně.

Prostě někdy to nevyjde, no. Prý „změna počasí“, jak hlásil SMSkou můj, téměř osobní, meteorolog. Ale i takovéto akce, kdy hvězdy vidím pouze před odjezdem a pak po svém příjezdu domů, je třeba zaznamenat do „deníčku“.