Xpírijensis astrofotografa

Poučit se z vlastních chyb. Tento nelehký úkol jsem si vzal k srdci a na rozdíl od dřívějška, kdy po noci, která skončila absolutním fiaskem jsem druhý den prostě nefotil, ať se dělo jasno nebo zataženo (a ono jako na potvoru bylo většinou hezky a já tak vlastně prohrál souboj s větrnými mlýny – počasím – dvakrát za sebou). Takže včerejší fiasko jsem „hodil za hlavu“ a neváhal jsem, konečně také jednou včas, vyrazit na astrovýjezd.

Dnes je totiž naprosto zřejmé, že na horách bude jasno po celou noc, zatímco jinde bude zataženo nízkou oblačností. Dokládají to aktuální snímky z družic a on-line snímky z webkamer umístěných na horách. Tentokrát nechci zanedbat ani přípravu, takže si ověřím v planetáriu kompozici objektu, na kterém chci začít pracovat, včetně jeho výšky nad obzorem v průběhu noci. Vychází mi, že optimálně jej bude možné fotit od cca půl deváté večerní, do maximálně půl páté ranní s jedním přeložením montáže. Vzhledem k tomu, že v zimě je dostatečná tma na focení již od šesté hodiny večerní až snad do šesté hodiny ranní, zvažuji ještě alternativní objekt, který by se dal dnes fotit v mezičase , tj. 18 až 20:30 a 4:30 až do svítání. Bohužel je zde jeden problém a hlavní důvod, proč s sebou dnes beru opět jen jednu fotografickou sestavu a nevyužiji celou noc úplně maximálně. Hlavní vyhřívací jednotka stále stávkuje, takže mám jen funkční zálohu. A bez topení se déle jak hodinu fotit nedá.

Nejbližší „hory“ jsou pro mě Šumava. Obzvlášť, když se v ten den nacházím v místě svého aktuálního bydliště, kousek od Plzně. Na mé oblíbené místo to mám podle stylu jízdy hodinu (závodním stylem, když je silnice suchá a nepotkám žádné sváteční řidiče) až hodinu a půl cesty, což bývá právě teď v zimě. Dnes to vypadá, že nízká oblačnost (inverze) končí ve výšce cca 500 metrů nad mořem. V obci Běšiny je již jasná obloha a vidím první hvězdičky. Na místo dorazím kolem 19té hodiny. Stejně jako posledně mířím k místnímu JZD. Tentokrát je ovšem příjezdová cesta neprohrabaná, naštěstí včas brzdím a couvám, aniž bych se zahrabal v závějích. Po důkladném prozkoumání terénu a okolí zjišťuji, že je zde ještě jiná, průjezdná cestička a tak se po ní vydávám. Dorazím opět ke kravičkám, jen tentokrát z jiné strany. Je zde docela velký, uklizený plácek a dnes tedy nemusím vyndavat lopatu a hrablo a uklízet .

Sestavení montáže, dalekohledů, vyhřívání, aktualizace GPS, zapojení kabelů a podobné, obvyklé hrátky mi zaberou téměř hodinu a to i dnes, kdy zatím vše funguje na téměř první pokus – jen jedenkrát mi ujela synchronizace na první hvězdu a rozhodil se GoTo systém montáže. Dnes vůbec byl problém montáž zajistit proti kluzkému pohybu, protože podklad byl zledovatělý sníh a i po naložení dalekohledů a protizávaží montáž klouzala z místa na místo – zajistil jsem to menším výkopem pro jednu nohu stativu a zasypáním sněhem, aby se mi to ráno zase „snadno“ uklízelo. Ostřím hlavní sestavu (miniBorg 71FL redukovaný na F/3.7 a kameru Atik 314L+ přes H-alfa filtr), ostřím pointační sestavu (TS Achro 100/700 redukovaný na F/4 a kameru Atik 16ic), vyhledám objekt mého zájmu – NGC2264, tzv. Vánoční stromeček, volím kompozici, připojuji montáž k ovládacímu programu, kalibruji pointaci (špatně zastrčený kabel je marginálním problémkem) a spouštím první, desetiminutovou expozici. Chlazení hlavní CCD kamery nastavím na udržovaní -15ti stupňů Celsia, což je akorát tak teplota okolí (chladicí výkon je 4% ). Vše vypadá dobře a tak nedýchám, nekýchám, ničeho se nedotýkám a modlím se (ať sestava pracuje autonomně, bez problémů, nejlépe po celou noc).

Škoda, že nemohu fotit na dvou sestavách současně, když má být celou noc jasno. Mohl jsem alespoň vyzkoušet svoji nejnovější hračku – dnes ráno jsem totiž obdržel zcela nečekanou zásilku – novou astronomickou CCD kameru od místního, českého výrobce. Jenže jí musím nejprve „implantovat“ sadu filtrů a zprovoznit nejnovější ovladače a připojení k dalekohledu, které mám zrovna ve fázi přestavby.

Zima je ale dnes pěkná. Každých 30-40 minut musím nastartovat auto a zatopit si, abych neumrzl. Proti zimě bojuji i jídlem – šunkovou bagetou, astročajem a astrobonbóny. Zajímavé je, že teploměr v autě mi ukazuje stabilně -16, někdy, výjimečně -17, zatímco jiná, nová hračka, kterou mám s sebou dnes prvně – „datalogger RH & Temp“, tedy měřič a zapisovač relativní vlhkosti vzduchu a teploty v průběhu času, mi ukazuje od -14.2 po minimální teplotu kolem 4 hodiny ranní -15.4 . Vlhkost vzduchu se v průběhu noci pohybuje od 80 do 87%. SQM-L měřič jasu oblohy ukazuje kolem 22 hodiny 21.02 a po půlnoci 21.04, obě měření provedeny v zenitu (přímo nad hlavou). Takto bídné (nízké) hodnoty SQM jsem nečekal. Takže mám alespoň ospravedlňující argument proto, že dnes fotím opět úzkopásmově, místo abych využil té části noci, kdy ještě nezlobí na obloze Měsíc. Na focení RGB jsem si totiž jako obvykle zapomněl vzít a namontovat LPS filtr sloužící k boji proti světelnému znečištění. Ano, i tady je poměrně značné (má slova berte s rezervou). Jedna „čepice“ svítí od Hartmanic, potažmo Sušice a jedna od Železné Rudy, potažmo Špičáku (že by noční lyžování?). Ale příště mi doufám už RGB focení vyjde.

Někdy kolem 2:20, když se vydám zkontrolovat data (FWHM docela ujde, byť by to mohlo být lepší, intenzita signálu taktéž), začne akorát Losmandička pípat. To je zvuk signalizující přiblížení se k bezpečnostnímu limitu otáčení montáže v ose rektascenze. Limit mám právě od minulého focení na Losmandičce znovu správně nastavený. Jelikož do rána je ještě času dost a navíc brzy vyjde Měsíc, pokračuji ve focení přes H-alfu i po přeložení montáže. To mi zabere cca 25 minut.

Když se kochám jen tak očima tou krásou noční oblohy a jsem potichu, slyším, jak někde, někdo chodí, protože křupe sníh. Jelikož zvuk vychází směrem od kravína, tipuji, že to budou kravičky. Dnes jsou nějaké klidné, ani moc nebučí. Ale to křupání sněhu je velmi hlasité a v tom tichu zde mám skoro pocit, že jsou ode mě vzdáleny tak 2 metry, ale žádnou nevidím. Bobříka odvahy mám splněného, takže se nebojím.

Někdy po třetí hodině ranní vychází nad lesem Měsíc a osvětluje všudypřítomný sníh, který se při momentálním mrazu blyští jako kousky rozbitého zrcadla.

Astrofotografie v praxi a vycházející Měsíc v poslední čtvrti.

S focením DSO končím kolem 4:45. Pro letošek to je myslím rekord ve sběru dat za jednu noc – celkem 7 a půl hodiny. To by na tento slabý objekt mohlo stačit, určitě tedy na monochromatickou verzi obrázku. Nezapomenu nafotit kalibrační Flat Field snímky, kterých tentokrát udělám 75, když mám 45 Light snímků (vždy chci mít řádově více kalibrační dat, než tzv. Light snímků). Jako takový ranní pokus si zkouším vyfotit i Měsíc.

Zajímavé je, že uklizeno a sbaleno mám za zhruba 30 minut. Zpět domů dorazím již v 6:40 a tímto pro mě končí letošní výjezdy a astro-expedice.

Poučení? Podložka pod kolena, pro ustavování montáže a kontrolu snímků, kdy klečím na zemi se vyplatila a plní svoji funkci na 100%. Už mě nemrznou kolena. Pokud by bylo náhodou jasno někdy během příštích 10ti dnů, musím nafotit RGB, abych měl zas jednou barevný obrázek

Výsledek mého snažení v H-alfě

Jeden z mých největších problémů je neschopnost se rozhodnout, kam vyrazit za noční oblohou. A ne jinak tomu bylo i dnes. Nerad zbytečně riskuji (a čím jsem starší, tím větší míru jistoty vyžaduji). Předpovědi počasí se jako obvykle neshodovaly a tak jsem čekal doma až do 18ti hodin, na novou předpověď modelu ICM, která mě dosud nikdy 100% nezklamala. Nejnovější předpověď mi tedy potvrdila výjezd na sever, protože na Šumavu se „řítí“ vysoká oblačnost od západu.

Vyrážím v 18:20, venku je -12 stupňů Celsia a kupodivu jasno (hlavou se mi honí myšlenka, zda dělám dobře, když doma je jasno a já jedu pryč). K louce za obcí Čbán dorazím krátce po 19té hodině (cestou jsem minul jen jednu dopravní nehodu kamionu a tří osobních aut – byla přízemní mlha a mnoho lidí i dnes jezdí na letních pneumatikách). Louky bývají v zimě obvykle pokryté sněhem a ne jinak tomu bylo i zde. Zaparkoval jsem tedy poblíž hlavní silnice a šel se projít se svítilnou po příjezdové cestě. Z počátku si říkám „dobrý“, někdo tu přede mnou jel a jsou zde koleje. Později si říkám, že to tudy asi přeci jen nepůjde, protože bych auto „posadil“ na středový ostrůvek mezi vyjetými stopami. Ten byl totiž stále vyšší a vyšší, až jsem naměřil 31 centimetrů. Vyzkoušel jsem i okolní závěje, když jsem nedopatřením vstoupil ke krajnici a propadl se nad koleno. Po vyhrabání se a vysypání sněhu z boty jsem usoudil, že tudy dnes raději autem nepojedu.

Vzhledem k tomu, že hvězdy najednou zmizely (cestou jsem je ještě viděl), přichází v úvahu plán B a to prozkoumat příjezd na louku ze severu. Očekávaje problémy se sněhem jsem si doma nastudoval příjezd jinou cestou a teď byla právě vhodná příležitost zajet do obce Plachtín, odkud vede stezka lesem k naší oblíbené louce. Málem jsem se ovšem nedokázal ani vyhrabat z místa, kde jsem dočasně zaparkoval . Krásnou zimní cestou mezi vysokými smrky se spoustou sněhu všude kolem jsem dojel k „perníkové chaloupce“. Nikde žádná lampa, jen v oknech se svítilo. Dále byla cesta zrádná a raději jsem se vrátil – naštěstí včas – auto odstavil a vydal se ještě na jednu procházku se svítilnou v ruce.

Po zhruba půl kilometru jsem dorazil na očekávanou křižovatku cest a zároveň na okraj louky. Ano, s trochou štěstí by se zde dalo najít místo na auto i montáž, ale vyžadovalo by to hodně úsilí s hrablem v ruce a vyšší podvozek, abych sem vůbec mohl dojet. Obloha je stále zatažená. Vracím se zpět a hraji si na plnění bobříka odvahy, kdy si zakazuji svítit světýlkem a jdu hezky lesem po tmě. Jak jdu, přemýšlím o divoké zvěři a ze které strany mě asi tak napadne. Šustím nohavicemi a pode mnou křupe sníh. Začíná mě i trochu mrznout obličej (venku je -14 stupňů Celsia).

V autě si dávám večeři, bagetu, zakoupenou cestou. Nestihl jsem se totiž po práci ani najíst, jak jsem spěchal ven. Čekání je nuda. Naštěstí mám pár telefonátů s kolegou astrofotografem Pavlem Vabrouškem, který mě šokuje tím, že přijel ze severu k nám na jihozápad a je teď někde za Holýšovem (na trase Plzeň – Domažlice). Vzhledem k tomu, že můj limit byl překročen (čekal jsem do 21:15) jedu zpět směr domov. Nebyl bych to ale žádný dobrodruh, kdybych nezajel Pavla Vabrouška navštívit, když říká, že vidí Mléčnou dráhu, zatímco já vidím mlíko úplně všude (tedy vidím prd).

S trochou komplikací a zajížděk, protože pochopitelně v autě mapu ČR nevozím (stejně žádnou nemám), dorazím na cestu mezi obcemi Nemněnice a Černovice, kde Pavel fotí. S mým příjezdem má ovšem i on „po srandě“. Neodvažuji se hádat, čím to je, že se najednou i zde kompletně zatáhlo . Jelikož nejsem povahy škodolibé, nemám z toho radost. Pavel má s sebou připojení na Internet a letmý pohled na aktuální družicové snímky dává tušit, že dnes již jakákoli honba za oblohou nemá smysl.

Na rozdíl od Pavla to mám domů mnohem blíže (mám najeto jen 145km). Dobřany jsou posledním místem, kde i po mém příjezdu je opět vidět Orion, M45, Vozka, Blíženci atd., ale už i zde je půlka oblohy zatažená. Než uklidím astrokrámy domů, zatáhne se kompletně.

Prostě někdy to nevyjde, no. Prý „změna počasí“, jak hlásil SMSkou můj, téměř osobní, meteorolog. Ale i takovéto akce, kdy hvězdy vidím pouze před odjezdem a pak po svém příjezdu domů, je třeba zaznamenat do „deníčku“.

Úhlavní nepřítel moderního člověka je Internet. Je to velký „žrout“ času a když se na něm člověk tzv. zasekne, může kvůli tomu i promeškat příležitost něco nafotit. Málem se to stalo i mě. Do 21hod u počítače, bez večeře, zrovna se venku vyjasnilo a to nejen podle aktuálních satelitních snímků z družice, ale i doopravdy. Se zpožděním vyrážím ven ve 22:00.

Pravda, venku je sice jasno, ale Měsíc svítí jako o život a okolní sněhové závěje, jako jedno velké zrcadlo, odrážejí měsíční svit zpět k obloze. Ta je tudíž neuvěřitelně světlá. Jelikož jsem dnes bez motorového vozidla, musím fotit z domova. Zdržím se několik cenných minut odhrabáváním sněhu a budováním prostoru s pevným, ledovým podkladem. Vzhledem k tomu, že Losmandy mám složenou a uklizenou – připravenou na transport – vytahuji po delší době montáž Sky-Watcher HEQ-5, kterou mám sestavenou a „po ruce“. Alespoň vyzkouším, zda po návratu z Chile ještě funguje.

Další drobné zdržení je při montování pointačního dalekohledu Sky-Watcher 80/400 (tzv. malokuk), který jsem pořídil jako druhý na pointaci, pro paralelní fotografování (na dvou montážích současně) a ještě jsem jej nevyzkoušel. Každá nová konfigurace vyžaduje zvláštní péči. Hlavní fotografický dalekohled a kameru jsem měl již sestavenu od posledně.

Vynošení astrokrámů „na plac“ zabere tak 15 minut. Polární ustavení montáže obvykle kolem 5ti minut (přes polární hledáček), nepočítám-li zapojení všech kabelů a fakt, že na HEQ-5 musím nejprve ustavit montáž a potom teprve nasadit dalekohledy a protizávaží. Tím pracně získané a přesné polární ustavení mohu ztratit, zvlášť v případě, kdy nohy stativu jsou jen tak, ledabyle, zabořené ve sněhu a každé drcnutí může mít neblahé následky. Cvičně zaostřím okulár na pointačním dalekohledu, zapnu laptop, připojím CCD kameru, na ručním ovladači montáže zvolím ustavení (GoTo) na 3 hvězdy (zvyk z „astro-dětství“) a montáž na první hvězdu (Sírius) najede úplně blbě. Takže ji vypnu a ručně nastavím obě osy, přibližně, do výchozí polohy (RA = 0, DEC = 90, tzv. counterweight down poloha). Znovu montáž zapnu a zkontroluji zadané inicializační údaje (poloha, čas, časové pásmo, letní/zimní čas apod.) a zjišťuji, že jsem nepřenastavil zeměpisnou šířku z S (jižní) na N (severní). Přesto, že je venku -14 stupňů Celsia ruční ovladač, zdá se, funguje, byť rychlost překreslování displeje se již pohybem nazvat nedá. Tentokrát montáž najede na Síria správně, tj. Sírius je téměř v zorném poli. Cvičně zaostřím hlavní fotografickou sestavu a nastavím referenční hvězdu přes pomocný, virtuální, záměrný kříž doprostřed zorného pole CCD kamery a potvrdím na ovladači synchronizaci na první hvězdu. Proces opakuji ještě 2x, na další dvě hvězdy, pro ustavení GoTo systému montáže (automatická navigace po obloze).

Když v pointačním dalekohledu vyměním okulár za pointační CCD kameru a přibližně zaostřím, uslyším nemilý zvuk. Píp. Takto zní montáž při zapnutí. Došlo k samovolnému resetu montáže což už se mi dříve přihodilo – prostě nějaký zkrat či „vakl“ v kabeláži. Lehce znepokojen opakuji proces ustavení GoTo systému. Když poté přejedu montáží na cílený objekt pro dnešní focení, situace se opakuje, píp, reset a ztracené ustavení. Do třetice všeho dobrého, opakování matka moudrosti, dnes mě nic nerozhodí, však já to nevzdám, můj cíl, můj plán, opakuji proces znovu. Tentokrát ale ustavuji jen na jednu hvězdu (což je beztak pro focení dostačující). Dávám si již pozor na kabely, abych je netahal ze zástrček. V mrazu jsou hezky ztuhlé. Po finálním zaostření CCD kamery, přes filtr SII, najedu na fotografovaný objekt a pokusím se rotátorem trefit (alespoň přibližně) stejnou kompozici, jako minule. No úplně přesné to dnes není, ale budiž. Teď již chybí jen spojení pointačního programu (výjimečně dnes použiji PHD Guiding, jako za starých časů) se CCD kamerou (na druhý pokus proběhne v pořádku) a s montáží, přes sériový port. Ehm, nic. Kontroluji adaptér USB-RS232 a přiřazení COM portu (číslo) přes správce zařízení ve Windows XP s nastavením ASCOM ovladače EQMOD. Souhlasí. Spojení přesto nefunguje ani na druhý pokus (že bych dnes fotil bez pointace? To s touto montáží úplně dobře nejde). Zkouším „lomcovat“ s kabelem z ručního ovladače, který je již od doby, kdy jsem montáž koupil, vážným kandidátem na ulomení a na zkrat. Na třetí pokus se spojení rozeběhne, hurá. Nicméně se mi zase o kousek rozhodí kompozice, protože montáž v době připojování či po přechodu do „PC Direct Mode“ vypne chod motorů.

Zdá se to být sen, ale po spojení s montáží se dokonce i pointační software zkalibruje a já mohu spustit první expozici. Bohužel, sen netrvá dlouho. USB-RS232 adaptér přestává blikat (má kontrolní LED diodu) a na obrazovce se objeví, za ty téměř 3 roky, dosud nespatřená chybová hláška (možná je to způsobeno tím, že jsem nedávno přeinstaloval všechny ovladače na použitém laptopu, protože novější ASCOM-EQMOD platforma umožňuje automatické načtení souřadnic z externí GPS jednotky).

PHD Guiding - ERROR

Znovu zkouším kabely, rozpojuji, zapojuji, spojuji… připojuji, kalibruji, ostřím, komponuji, nastavuji a spouštím expozici (a mrznou mě nohy!). Pro jistotu volím pouze 5ti minutové expozice. No a první (druhá) expozice vypadá dobře, následující též, takže nedýchám, nekýchám, ničeho se nedotýkám a modlím se. Je 23:40 a začínám (po 100 minutách trápení) konečně fotit.

Focení na obloze jako mléko (SQM-L v zenitu 18.28)

Než přijdou první obláčky, stihnu 28 expozic, což nedělá jako obvykle 280 minut, ale dnes jen 140. Přesto jsou to dobré 2 hodiny a 20 minut – lepší než nic. Nafotím kalibrační sadu FF (Flat-Field) snímků a jdu to balit. Mezitím obláčky ustoupí a je opět jasno. Nicméně na obzoru spatřuji potenciální nebezpečí – oblačnost – a taktéž snímky z družice napovídají, že je čas jít spát (brzy, již kolem 3 hodiny).

Poučení z dnešní noci? Zjistit závadu v hlavní vyhřívací jednotce, která dnes (aby toho nebylo málo) od počátku nechtěla fungovat a tak jsem musel použít, naštěstí připravené, náhradní řešení.

S výsledným snímkem, viz odkaz níže, jsem naprosto spokojen (jaká to vzácnost). Ještě plánuji z použitých tří úzkopásmových snímků zhotovit obrázek s jinou paletou barev než obvyklou HST – doplněno.

Související odkazy
Fotografie objektu v Hubble Space Telescope paletě
Fotografie objektu v Natural Colors paletě (simulace RGB z úzkopásmových dat) – technika J-P Metsävainio

Meteorický roj Geminidy byl pro mě vůbec prvním rojem, který jsem aktivně, úmyslně a plánovaně pozoroval právě před rokem. To jsem si kvůli pozorování dokonce i ráno přivstal, což obyčejně činím jen velmi nerad. Pamatuji si, že meteory opravdu „lítaly“ jeden za druhým, obzvlášť kolem maxima roje. I tenkrát jsem se snažil o náhodné zachycení stopy meteoru na obloze a zkoušel fotografovat vybraný kus oblohy, dokonce z astronomické „montáže“ AstroTrac, ale neměl jsem štěstíčko ani na jeden kousek (použil jsem objektiv 50mm a DSLR s APS-C čipem). Pokaždé však můj objektiv koukal na jiné místo oblohy, než kde se zrovna něco odehrávalo…

Letos jsem do boje vyrazil posilněn širokoúhlým objektivem Sigma s ohniskovou vzdáleností 10mm. Ve větší úspěch než loni jsem nejen doufal, ale i věřil, neboť horšího výsledku než nula zachycených meteorů dosáhnout v principu nelze . Celý večer jsem přemýšlel a rozhodoval se, kde by s ohledem na místo mého bydliště byly nejlepší pozorovací podmínky. Jenže předpověď opět selhala (ukazovala 100% zataženo jak na severu, tak na jihu, tak u nás), takže jsem nikam nevyrazil a zůstal do noci doma. Naštěstí se i zde obloha vyjasnila. Nejprve, kolem 22 hodiny, kdy bylo polojasno až po zcela jasnou oblohu mezi přibližně 23:30 a 2:00. Kdybych to byl býval tušil, že bude tak krásně, sestavil bych i „velkou“ montáž a fotil DSO (deep-sky object), které mám zrovna „rozfocené“ (Rosette Nebula, NGC2237, NGC2244) v kanále SII, který mi stále schází ke spokojenosti a k dokončení snímku.

Vzhledem k nějaké zimní únavě, která mě zrovna přepadla, spolu s mírným nachlazením a neočekávaným vývojem počasí (na tu chvilku, než přijdou mraky to stejně nemá cenu nějak štelovat) jsem vyšel ven do mrazu (pouhých -12 stupňů Celsia) pouze s minimální sestavou: zrcadlovka, objektiv, vyhřívací pásek, vyhřívací jednotka, „nekonečný zdroj“ k zrcadlovce (napájení z 12V), laptop a kabel pro připojení k DSLR a pochopitelně stativ s kulovou hlavou. Sestavení mi trvalo asi 3 minuty . Horší už to bylo se zaostřením, kde jsem si dal záležet a sadou cvičných expozic (jsem ze staré školy a na vymoženost jménem LiveView jsem si ještě nezvykl) jsem za 10 minut měl zaostřeno (též díky velkému displeji na laptopu).

Jako kus oblohy, který nechám fotoaparát sekvenčně fotografovat jsem zvolil oblast od M44 po M45. Ano, efektivní zorné pole 10mm objektivu jsem značně zredukoval použitím sluneční clony z důvodu nutnosti vyhřívání. V zorném poli jsem měl tedy z počátku souhvězdí od Raka, přes Blížence (kde leží radiant roje), Vozku, Oriona až po Býka. Pochopitelně se mi vzhledem ke statické montáži – stativu – souhvězdí v poli posunovala tak, že Býk odešel a Lev přišel. Fotil jsem zhruba od 22:50 do 1:50, nejprve 15ti vteřinové, později 30ti vteřinové expozice.

Přes velkou zimu jsem první půlhodinu strávil na astro-lehátku zabalen ve starším spacím pytli a kochal se krásami noční oblohy. Vizuální pozorování těch malých, různě jasných a různě barevných „teček“ je tou nejlepší formou meditace. Jenže, bohužel, žádnou jasnější a „pořádnou“ Geminidu jsem nespatřil, jen 2 – 3 méně nápadné. Určitě za to mohl i Měsíc, který stále svítil, místo aby už dávno zapadl, když na něj není nikdo zvědavý. Dalším faktorem byly příměstské podmínky, kdy je nedaleko od mého domácího, pozorovacího stanoviště fabrika a nedaleko další obec. Průzračnost oblohy byla též velmi spatná (toto je jedna z oblíbených výmluv, proč něco nešlo). Z legrace jsem po západu Měsíce měřil jas oblohy v zenitu přístrojem SQM-L a naměřil 19.92.

Jelikož nejsem žádný vědecký pracovník, nýbrž absolutní laik, nelze ode mě očekávat nějaké tabulky plné statistik a určení povahy či vlastností jednotlivých spatřených nebo nafocených meteorů – „šutráků“ (s oblibou používám výrazu šutrák jako synonymum meteoru, čímž sám sebe stavím do pozice, kdy chci ukázat, jak velkým jsem to odborníkem na danou problematiku). Tudíž moudra ode mě nečekejte, ale dal jsem dohromady alespoň časový seznam zachycených meteorů: 22:55, 23:04, 23:14, 23:38, 00:00, 00:02, 00:08, 00:22, 00:25, 00:27, 00:29, 00:40, 00:40, 00:41, 00:44, 00:47, 00:56 (všechny časy v CET – tj. místním čase). Naměřené hodnoty odpovídají teoretickým předpokladům tedy, že v průběhu noci dojde k nárůstu frekvence meteorů. Bohužel jsem nevydržel (únava) do pozdějších hodin a navíc se mi opět rozbilo vyhřívání a tedy poslední hodina dat, pořízená mezi 1:00 a 2:00, šla celá rovnou do koše .

Abych zcela nezklamal fotografií-lačného čtenáře, vybírám alespoň jednu fotografii z celkem 17ti úspěšných. Vzhledem k tomu, že jde o jednu expozici dlouhou 15 vteřin, bez filtru proti světelnému znečištění a objektiv jsem asi přehnaně zaclonil až na F/3.5, obsahuje snímek neskutečné množství šumu.

Na závěr musím konstatovat, že jsem velmi rád, že se mi podařilo nějaké Geminidy letos vůbec spatřit. Úspěšných pozorovatelů totiž v ČR, zejména díky špatnému počasí, moc nebylo.

Poučení? Příště zvolit vhodnější lokalitu, zkontrolovat funkčnost vyhřívání, vůbec neclonit (tj. fotit na tzv. plnou díru), zkusit delší expoziční časy a především – pořídit si na zimu pořádné boty!

Zima je tu. Všude sněží, je kalamita, mrzne. Předpovědní modely počasí se liší kus od kusu (sleduji jich celkem 5) a to tak, že značně. Kolem 20:45 činím rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že astrokrámy mám již v autě na výjezd připravené a nová předpověď říká, že nakonec by dnes v noci mělo být mnohem lépe než zítra v noci, vyrážím. Takto odvážné rozhodnutí, na poslední chvíli, obvykle nedělám – nemám tolik odvahy riskovat.

Plán je jasný – jet na jih, tedy směr Šumava. Pochopitelně mi v nádrži musí zrovna teď chybět dostatek pohonných hmot pro celonoční topení a vyhrabávání se ze závějí, takže se zdržím tankováním benzínu u té nejdražší pumpy v plzeňském kraji. Na místo, stále stejné a pokaždé jiné (prozkoumávám systematicky oblast o rozloze cca 5×5 kilometrů), dorážím kolem 22:30. Vzhledem k okolnostem, kdy jsou všude metrové závěje se pokouším dostat k místnímu JZD, kam se zdá je cesta protažená. U kravína (což se pozná nejlépe podle bučení krav) zastavuji a jdu se s lampou projít kousek dál do zatáčky prozkoumat terén. Po několika metrech narazím na drát, který si bodnu do nohou, protože není vidět. Uff, jestě že jsem tudy nejel autem, to by nedopadlo dobře.

Vracím se k autu a zůstávám na místě, kde stojí, protože je tam alespoň malý plácek, na kterém se přede mnou otáčel traktor – vidím stopy. Vzhledem k tomu, že je jasno (hurá, hurá, hurá) a já vidím hvězdy, nelením, vyndavám z auta hrablo a uklízím sníh, abych se měl kde otočit, protože cesta sem je jednosměrná a zárověň abych měl kam postavit montáž. Když vše vyložím a sestavím stativ pro montáž, zjišťuji, že mám auto postavené nešikovně výfukem k montáži a dalekohledům a navíc poměrně blízko. Takže přeparkuji, abych měl vůz připraven na odjezd a zároveň mohl dobíjet externí astro-autobaterii přes upravené startovací kabely. Montáž ustavím přiměřeně do roviny a „zatluču“ celou svoji vahou do sněhu. Nasadím protizávaží, dalekohledy, vyhřívací pásky, připojím GPS jednotku k montáži, abych se nemusel zdržovat s nastavováním souřadnic polohy (a montáž si navíc sama zjistí přesný, „atomový“ čas). Zapojím ostatní kabely, počítač, napájení, vyhřívání, chlazení CCD kamery a jdu polárně ustavovat. Ejhle – je zrovna tolik kolik je – tedy po 23. hodině, kdy se mi „Polar Scope Illuminator“ (osvětluje matnici polárního hledáčku s indikací polohy severního pólu a pomocných hvězd, jejichž správná orientace – natočení – v zorném poli hledáčku a sesouhlasení s hvězdami na obloze zajistí korektní polární ustavení montáže) dostane do polohy, kdy se zarazí o základnu hlavy montáže a jsem tedy v troubě (v pytli), neboť jej nemohu natočit to správné polohy. Toto je konstrukční vada nového polárního osvětlovače, na který jsem měl v době svého nákupu smůlu. Dnes se totiž dodává mnohem kratší, který nemá toto omezení a rotuje komplet o 360 stupňů.

Prekérní situaci, jak ustavit montáž (což je pro fotografování základ) řeším metodou, kterou mě naučil kolega astrofotograf Pavel Vabroušek na naší expedici do Chile. Jenže ji mám naučenou a zmáknutou pro jižní polární pól a nikoli severní (zde jsem to nikdy nedělal), tak chvíli tápu a strávím s tím nejméně 30 minut! Vzhledem k tomu, že je hezky jasno a já bych měl už dávno fotit a ne si tady hrát s hvězdama a CCD kamerou a počítačem a točit šrouby všemi směry – za boha si nemohu vzpomenout, kterým směrem jsem točil posledně, než se hvězda pohnula tím, kterým směrem po obrazovce (ach ta skleróza), tak jsem už docela nervózní a přesto, že je venku kolem -12ti stupňů Celsia (slabota, doufal jsem alespoň v -18, když cestou bylo i -15), se začínám potit. Nějak to nastavím a uvidíme, zda s tím půjde fotit (jistota nulová).

Zapnu montáž, najedu na hvězdu, provedu synchronizaci s PC, připojím nově zakoupené automatické filtrové kolo USB kabelem (a ono funguje), zaostřím jeden dalekohled a jednu kameru, zaostřím druhý dalekohled a druhou kameru a zjistím, že tady něco nehraje . Objektiv pointačního dalekohledu je nějaký namrznutý. Nebliká mi totiž vyhřívací jednotka (vyhřívám objektivy dalekohledů, protože rosnice funguje jen chvilku a tady u nás v ČR, kde je velmi vysoká vlhkost vzduchu v podstatě po celý rok, je nutné vyhřívat v podstatě pořád). Suchý a čistý objektiv je základem pořízení kvalitních dat a to je cílem mého snažení. Jako první věc zkontroluji pojistku na kabelu, protože již jednou, kdysi, byla náprava tak závažného problému v podstatě triviální. A i tentokrát byla pojistka „v háji“. Jenže nebyla to náhoda, neboť i druhá pojistka se po zapojení přepálila. Zkusil jsem tedy třetí a díval se, zda vyhřívací jednotka blikne nebo ne. Blikla 3x a konec. Už jsem se tedy začínal smiřovat s tím, že dnes nenafotím vůbec nic, protože mi docházely pomalu náhradní pojistky a náhradní vyhřívání s sebou nemám . Nakonec jsem tak dlouho kroutil kabelem, až jsem našel správnou polohu, kdy ke zkratu nedošlo a vyhřívání fungovalo. Nedýchat, nekýchat, kabelu se nedotýkat.

Když už jsem tedy konečně začal hledat správnou kompozici objektu podle předlohy – podle snímku stejného objektu z 13./14.11., kdy jsem fotil H-alfu, všiml jsem si na severu temných mračen. Ted se zatáhne a já budu opravdu „namydlený“. Naštestí se mraky pohybovaly jen na severním obzoru a jen jednou, výjimečně, přes nadhlavník a objektu mého zájmu se nedotkly. Podařilo se mi tedy nafotit první hodinu (6×10 minut) expozic (kvalita FWHM 1.48 až 1.63), ale nějak se mi to nelíbilo. Zkusil jsem proto přeostřit metodou pokus omyl (pohnu kousek doleva a otestuji, pohnu kousek doprava a otestuji), protože Bahtinova maska u mě v poslední době selhává (mám pocit, že při undersamplingu – můj případ – není tak efektivním prostředkem pro precizní zaostření, jak jsem si doposud myslel). Takže po dvou cvičných, 30ti vteřinových expozicích jsem měl přeostřeno a další, 10ti minutová expozice už mela FWHM 1.22 (čím menší číslo, tím ostřejší snímek – menší hvězdy v obraze) s čímž jsem byl konečně spokojen. A tak jsem to nechal fotit co to šlo . Bylo kolem 2:30.

Vzhledem k mrazu jsem seděl v autě a topil si motorem a vyhříval sedačku. Dal jsem si bagetu koupenou cestou při zastávce u pumpy, horký astro-čaj z termosky (černý, silný, sladký, s citrónem) a několik astro-bonbónů, na které mě naučil kolega astrofotograf Pavel Böhm. Aby se neřeklo, že jsem líný, vyndal jsem z auta ještě obyčejný stativ a smontoval zrcadlovku a širokoúhlý objektiv, experimentálně zaostřil (automatika mi vzhledem k modifikaci fotoaparátu nefunguje) a pořídil dva záběry okolí pro dokumentaci tohoto výjezdu. Zároveň jsem změřil kvalitu (temnotu, jas) oblohy „jasoměrem“ SQM-L. Hodnoty se pohybovaly od 21.40 po 21.30 (vyšší číslo znamená lepší, tj. temnější oblohu), teplota stabilně celou noc kolem -12ti.

Astrofotografie v praxi, pohled na Orion.

Pak jsem si asi na hodinku zkusil lehnout v autě na zadní sedačky, ale byl jsem nervózní, zda už není obloha zatažená a tak jsem téměř oka nezahmouřil. Navíc mě probudilo pípání (spíš pískání) montáže, protože dojela do krajní polohy, tj. již nějakou hodinu za „meridián“ a tím bylo focení u konce, protože jsem neměl sílu na „meridian flip“ (přeložení montáže, nové kompozice, nové kalibrace pointace apod.). Sice bylo teprve 4:30 a mohl bych ještě hodinu něco fotit či testovat – například konečně změřit PE (Periodic Error) montáže, ale nějak jsem pozbyl síly a hlavně motivace. Celé tři hodiny dat (18×10 minut přes filtr OIII), z toho hodina horší a dvě hodiny velmi dobré, jsem považoval za splnění plánu a vůbec za zázrak. Navíc objekt, který jsem fotil (NGC2237, NGC2244) je dostatečně jasný na to, aby tam po 3 hodinách bylo něco vidět. Nafotil jsem tedy kalibrační FF (Flat Field) snímky a jal se uklízet astrokrámy zpět do krabic a kufrů a kufru auta.

Tuto noc jsem tedy fotil s kravičkama. Žádná sova nehoukala, ani šakal v dálce nevyl (asi na ně bylo moc zima). Zato kravičky v kravíně se tísnily a biologicky si topily a když má montáž pípala či motor vrčel, byly nějaké neklidné a bučením to dávaly najevo.

Kolem 5:00 jsem odjížděl z místa činu. Po asi 10ti minutách cesty, kdy jsem klesal do nižších poloh se hvězdičky náhle z oblohy ztratily a zbyla jen ošklivá oblačnost. Cestou z kopce se mi vyhnuly dvě srny – když jsem si jich všiml, byly již mimo mojí trasu (zrovna jsem se koukal, kolik je venku stupňů a kolik kilometrů mám již najeto). Pak jsem potkal ještě jednu dvojici malých, chundelatých, ale poměrně vyhublých srn – zajímavé, vždy chodí nejméně ve dvojicích. Tentokrát jsem stihl zabrzdit a úplně zastavit včas. Domů jsem dorazil v 6:30 a v 7:00 již ležel v posteli.

Poučení z tohoto výjezdu? Vozit s sebou vždy náhradní vyhřívání a mít připravený záložní plán, co otestovat, když mi k ránu zbyde hodina času a mám sestavenou techniku.

Související odkazy
Fotografie objektu v bicolor provedení